Ortopedická operace v Motole
Mamka se stále snažila získat mi nějaký nejbližší volný termín k ortopedické operaci na klinice v Praze. A ono to vyšlo! Huráááá! Mám termín. A tak jsem 24.11 nastoupil do nemocnice – to je taková velká budova, kde všichni chodí oblečení v bílém, trochu jako strašidla. Nevím, jestli se těch lidí tady nemám bát.
Ale ještě předtím jsem musel od začátku podstoupit všechna nezbytná vyšetření k výkonu. A že jich bylo. Naštěstí, na rozdíl od září, jsem měl dýchací cesty v pořádku. Ještě, že tak. Pokračoval jsem dál v dechových rehabilitacích, inhalacích a ty další procedury už měly tak cizí názvy, že si to ani nepamatuju.
A v pátek, ještě byla tma, pro mě přijela sanitka. Naštěstí mamka jela se mnou, jinak bych se asi bál. Pan doktor (ten v tom bílém plášti) byl na moc moc milý, ani na mě nemluvil slovy, kterým bych nerozuměl a vysvětlil mi, co se bude dít. A v pondělí ráno to nastalo, odjel jsem na operační plán. Na operačním sále jsem se na všechny usmíval a pak si už nic nepamatuju. Vůbec nic. Operace trvala několik hodin. Mamka o mě musela mít velký strach, asi počítala každou minutu. Po skončení operace mě převezli na nějaký pokoj, kde bylo hodně hadiček a přístrojů – tam se mi moc nelíbilo. Pan doktor mamince řekl, že během operace došlo k odstranění zkrácených šlach na celé noze, že operace proběhla v pořádku a bez epileptických záchvatů. Akorát mě trápí, že takovýchto ortopedických operací budu muset podstoupit ještě několik, ale s mamkou to určitě zvládnu.
První chvíle po operaci to bylo strašné. Fuj. Připojili mě na spoustu hadiček a všechno mě bolelo a tak jsem plakal, aby to přestalo. Všichni okolo mě měli strach, abych nedostal nějakou infekci. Tomu slovu nerozumím, ale všichni se toho bojí, tak to nebude nic pěkného. První tři noci po operaci byly strašně dlouhé a náročné.
Teď už je to trochu lepší, ale musím ležet v klidu na zádech se sádrou na celé pravé noze. Chtěl bych moc ven, ale musím to tu ještě vydržet. A tak se alespoň mamky každý den ptám, kdy už mi tu sádru sundají. Mamka se navíc musí naučit, jak s nohou správně hýbat, aby nedošlo k nějakým nepříjemnostem.
Ale jak tak ležím, tak se čím dál víc těším, až budu moci chodit jako moji kámoši ve školce.