Moje sedmé vítězství na operačním sále
Mamka se stále snažila získat mi nějaký nejbližší volný termín k další ortopedické operaci na klinice v Praze. A ono to vyšlo! Huráááá! A tak jsem dne 8.11. 2019 nastoupil do nemocnice – to je taková velká budova, kde všichni chodí oblečení v bílém, trochu jako strašidla. Nevím, jestli se těch lidí tady nemám bát.
Ale ještě předtím jsem musel od začátku podstoupit všechna nezbytná vyšetření k výkonu. A že jich bylo.
A v pátek, ještě byla tma, pro mě přijela sanitka. Naštěstí mamka jela se mnou, jinak bych se asi bál. Pan doktor (ten v tom bílém plášti) byl na moc moc milý, ani na mě nemluvil slovy, kterým bych nerozuměl a vysvětlil mi, co se bude dít. A v pondělí ráno to nastalo, odjel jsem na operační sál. Na operačním sále jsem se na všechny usmíval a pak si už nic nepamatuju. Vůbec nic. Operace trvala několik hodin. Mamka o mě musela mít velký strach, asi počítala každou minutu. Po skončení operace mě převezli na pokoj, kde bylo hodně hadiček a přístrojů – tam se mi moc nelíbilo. Pan doktor mamince řekl, že během operace došlo k zavedení implantátu na obou dolních končetinách z důvodu zpevnění nožní klenby, protože jsem chodil prý jako tučňák. Operace proběhla v pořádku a bez epileptických záchvatů. Akorát mě trápí, že takovýchto ortopedických operací budu muset podstoupit ještě několik, ale s mamkou to určit zvládnu.
První chvíle po operaci to bylo strašné. Fuj. Připojili mě na spoustu hadiček a všechno mě bolelo a tak jsem plakal, aby to přestalo. Všichni okolo mě měli strach, abych nedostal nějakou infekci. Tomu slovu nerozumím, ale všichni se toho bojí, tak to nebude nic pěkného. První tři noci po operaci byly strašně dlouhé a náročné.
Teď už je to trochu lepší, ale musím ležet v klidu na zádech se sádrami na obou nožičkách. Chtěl bych moc ven, ale musím to ještě vydržet do 10. 12. 2019. A tak se alespoň mamky každý den ptám, kdy už mi ty sádry sundají. Mamka se navíc musí naučit, jak s nohami správně hýbat, aby nedošlo k nějakým nepříjemnostem.
Ale jak tak ležím, tak se čím dál víc těším, až budu moci chodit jako moji kámoši ve školce. Ještě předtím mne, ale čeká dlouhá rehabilitace. Tak mi držte palce.